Protesty máme doma, odsekla maminka. A technicky vzato měla pravdu, což je jak známo nejlepší způsob, jak mít pravdu.

Protesty ve Francii se zvrhly ve vandalismus a rabování, ale v jejich základu jsou studentské protesty, nejprve vyvolané situací ve školství, tedy nedostatek učitelů, nevyhovující budovy a podobně. Velmi brzy nato dorazila další zásadní témata, majetková nerovnost, životní náklady a takové ty věci. S těmito tématy už se pak protesty přelily do dalších západoevropských zemí, především Itálie, Belgie a Portugalska. Stal se z toho generační protest, jak je vidět z koncentrace brokolicových hlav na fotkách z místa. Český diskurz stojí na pomezí korektního informování, kdy se převážně veřejnoprávní média snaží alespoň pro pořádek přiblížit motivace účastníků, zatímco ostatní se soustředí na povrchní reportování o chaosu a destrukci, nebo dokonce preferují jednostranně kritický postoj, do čehož hodně šlapou v současnosti velmi vlivná internetová “média” typu Visegrád24 a Radio Genoa. Média jako Voxpot, která se snaží o poněkud poctivější žurnalistiku jsou vzácnější.

Nechci se v aktuálních událostech okolo protestů nimrat, spíš mě napadla jiná otázka: jak vypadají protesty a demonstrace u nás? První co mě napadne, jsou různé “chvilkařiny”, a nemusí jít o Milion chvilek, ale v zásadě podobný žánr jsou různé protesty za zachování veřejnoprávních médií, které se třeba v tomto roce odehrály s poměrně solidní účastí. Jsou to takové milé hřejivé akce, kde se na pódiu točí stále ti samí, převážně umělci, kteří často opakují ty samé fráze, které postupně ztrácejí na údernosti, měly-li tedy vlastně někdy nějakou. Bohumil Doležal ve svých sloupcích pravidelně posměšně označoval různé nezdařené demonstrace, protože na ně přišlo málo lidí, jako “vlastně spíš happening”. Já bych zašel ještě dál, a označil bych takto každou demonstraci, kde publikum stojí před pódiem, usmívá se na známé tváře na něm a občas si zaskanduje, tu filmovou hlášku, tu parafrázi na hesla z listopadu 1989. A to i když třeba přijde čtvrt milionu lidí. Ano, tito lidé (včetně mě, byl jsem tam při Milionu chvilek s výpadky mobilní sítě taky) dali najevo svůj hněv na české poměry opravdu silně. Zvedli zadek, udělali si hezký výlet do Prahy a zazpívali si od srdce několik písniček spolu s populárními umělci. Dokonce to celé k něčemu zcela objektivně bylo. Tedy, na centrum moci to mělo zanedbatelný vliv, ale sjednotilo to opozici. Přechodně.

Pak jsou tu z posledních let různé akce z opačného pólu politického spektra, které ožily v období covidové pandemie a pak přesedlaly na jiná protivládní témata, občas se taky sešel solidní počet lidí (na Václaváku se jich v září 2022 sešlo asi 70 tisíc), byla to velmi odlišná socioekonomická skupina lidí a jejich vyjádření nebyla tak milá a hřejivá. Rajchl nebo Vrábel hřímali poměrně ostrá vyjádření, ale tím to tak zhruba skončilo. Protože cílem bylo zmobilizovat voliče, a jestli se to nakonec podařilo, to je otázka, já mám pocit že tuhle úrodu nakonec sklidil spíš Babiš. Nicméně, v obou případech je řeč o demonstracích s účastí typicky 30+letých, a někdy taky spíš 50+letých. Kde jsou naše generační protesty? 

První vysvětlení, které mě napadlo je demografie. Relevantní generace Z je prostě strašně málo početná. Demografie opravdu často promlouvá do mnohého, ale v tomhle případě to tak jednoduché nebude. Tahle generační kohorta je totiž slabá i v západní Evropě, sice ne tolik relativně vůči starším generacím jako u nás, ale slabá je taky. Jak je vidět z Francie, i kohorta tvořící méně než 20 % populace dokáže vyřadit z provozu hlavní město a dovést ministra vnitra k podání demise, otázka počtu to tedy není.

Jestli něco generační počty ovlivňují, tak jsou to volby, a jak popsal Vanhuysse ve své práci o politické demografii, když plodnost po roce 1989 klesla a spousta mladých lidí odešla za lepším na západ, váha hlasů důchodců ve volbách se v zemích střední a východní Evropy stala jednou z největších na celém světě. Vanhuysse stav popisuje jako “sociální stát pro důchodce” s tím, že nastal dokonce s předstihem, před samotným stárnutím populace: “political push before demographic pull”.

Jenže zásadnější než počty je pro protesty téma. Téma potenciálně nese podporu a nedostatek podpory naopak znamená prudší náraz do zdi celospolečenského diskurzu. Výše zmíněné příklady existujících, byť mdlých českých protestů jsou sice postavené na polarizujících tématech, ale protestujícím jde o nesouhlas tu s politikou, tu s korupcí, tu s konkrétní osobou veřejného činitele, a rozhodně se nebojí dát najevo, že to chtějí změnit buď jen hlasitým apelem, nebo hlasováním ve volbách. Veřejnost se tak s nimi buď shodne, nebo se jim vysměje a tím to končí. Veškerá legrace končí, pokud se protestující zaměří na majetkovou nerovnost, a o to víc na generační majetkovou nerovnost. Protest proti drahotě implicitně žádá, aby starší kohorty držící aktiva něco odevzdaly. Obzvlášť u tématu bydlení je to v českém kontextu nepřijatelné téma, a kdyby tu někdo chtěl radikálně protestovat proti krizi bydlení, a ne že by k tomu česká generace Z neměla důvod, místo společenské podpory se dočká hned v prvním sledu verbálního zašlapání do země od boomerů, generace X i leckterých šťastnějších mileniálů. Generace Z je v tomto tématu a priori distribuční poražený.

Ale moment, protesty proti vysokým nákladům na život v západní a jižní Evropě přeci nejsou živy jen z vysokých nákladů na bydlení. Ceny za energie, jídlo a benzín pálí důchodce i chudší lidi středního věku stejně. Podle ČSÚ si v roce 2025 nemohla dovolit neočekávaný výdaj pětina domácností v Česku. Tak proč by se nepřidali? Aha, vždyť oni už své demonstrace měli, byly to ty na Václaváku s Rajchlem a Vrábelem a jejich základním tématem byly právě vysoké ceny energií. Jenže k tomu nabalili také další témata, kde shodu s mladší generací nenajdou: otázku geopolitické orientace země, kterou dokázali zamíchat do tématu životních nákladů tak, že ji od něj nešlo oddělit. Tito lidé primárně svou materiální křivdu nasměrovali na tehdejší vládu a pak svůj hlas dali najevo ve velkém počtu u voleb, kde ho z velké části sklidil Babiš. Mladší generace takového zástupce na politické scéně nemá, nepodařilo se ho vybudovat, není základ, na kterém při tom stavět, takže by zbývala ulice, jenže drahota je u nás už zabraná jako protivládní (nyní kuriózně stále protiopoziční) a geopolitické téma.

Jenže ani francouzští studenti nemají za zády celou společnost, a přesto zablokovali Paříž. Rozdíl tedy musí být jinde: v tom, jestli je někdo schopen protest svolat, rozpoutat a udržet. Ve střední a východní Evropě jsou oproti západní a jižní Evropě další podstatná specifika. Místo protestů, stávek, či riotů, se tu prostě častěji odchází: “Exit over voice” (Albert Hirschman). Druhým faktorem je něco, co hoši ze Squatemaly nazvali “fukuyamismem”, ve střední a východní Evropě se prostě po roce 1989 přestalo protestovat, protože přeci nebylo proč, a pak najednou není na co navazovat. Nemůžete mít kulturu protestů, když vás to nikdo nenaučí, tak jak to Francouze neustále učí odbory. A třetí faktor, ten by vydal na samostatný text a celá řada jich už vznikla (viz třeba, anebo, a taky), ale v našem regionu prostě značná část mladé generace, především mladých mužů, začíná napravo, respektive jejich mantrou je, že se každý má postarat předně sám o sebe, což není moc dobrý základ pro převážně levicově rámované radikální protesty s ideály narovnání majetkové nerovnosti.

Co hypotetičtí radikální protestující mohou čekat od českého mediálního prostoru a veřejného diskurzu je tak nějak jasné předem. Ukázat si to lze na tom italském. Když milánské protesty začaly, starosta Sala kritizoval množství zasahujících policistů, načež jej ministr vnitra Piantedosi označil za radikálního elegána a Sala mu odsekl, že trocha slušnosti by neuškodila. O 48 hodin později bylo po ostrých prohlášeních premiérky Meloni jasné, že tohle úvodní kočkování je už nepřípustné, je nutné za každou cenu odsoudit násilí a téma životních nákladů zmizelo z debaty na úkor řešení vandalismu a trestní odpovědnosti nezletilých pachatelů. V českém prostředí by to netrvalo 48 hodin, ale minut. Boomerský a gen X komentariát žádné žerty nepřipustí a kohokoli, kdo by je zkoušel, zašlape ihned do země.

Výjimkou z popisu stavu ve východní Evropě se zdají být aktuální protesty v Albánii a už déle trvající protesty v Srbsku, ale jen zdánlivě. Obzvlášť u Srbska je to překvapivé, protože tady narozdíl od Albánie platí východoevropské pravidlo obzvlášť slabé generační kohorty, umocněné navíc silným odlivem mladých na západ. Rozdíl je, že téma je jiné, jsou to v zásadě protikorupční protesty vyvolané mladou generací v zemích, kde rozkrádání dál ničí budoucnost už tak zničenou předešlým rozkrádáním. Tohle téma nemá generační záklopku, protože předchozí generace jej vnímají také a kvitují s povděkem, že se do toho tato generace pustila. Možná i proto protesty nabyly na síle a trvají už velmi dlouho, aniž by do nich zasáhl jakýkoli backlash zbytku společnosti.

Jaká je tedy odpověď na otázku “mami, můžeme mít taky takové protesty?” Mohla by to být jako ta v tom memu: “tyhle protesty už doma máme”, přesně s pointou toho memu: ano, nějaké protesty doma máme, ale ony to nejsou ty protesty, co dítě chtělo, a ty protesty co by dítě chtělo mít nemůžeme. Sice na ně máme (počet účastníků nerozhoduje), ale rodiče si to prostě nepřejí a mají k tomu své důvody. Jde o majetkovou nerovnost: není to v jejich zájmu, je to dokonce proti jejich zájmu (pokud jsou to ti, kteří drží aktiva, především nemovitosti), nebo mají svoje jiné, pro dítě zvláštní a nelogické téma odporu (ti, kteří by protestovali, ale jinak, proti konkrétní vládě a kvůli bizarním geopolitickým postojům). Snad jedině kdyby takové protesty byly na hraní i pro rodiče, pak by do toho s dětmi snad i šli. Skrytá pointa i pro první skupinu rodičů je, že takové protesty v jejich zájmu i můžou být, protože do tématu majetkové nerovnosti vstupuje otázka superbohatých miliardářů, ale to si rodiče zatím neumí připustit. Navíc je to trochu jiné téma, takže o tom možná třeba jindy.